na Blog.cz

Tančící dům, jinak také Ginger and Fred, dokončený roku 1996, stojí v Praze na pravém břehu Vltavy na rohu Rašínova nábřeží a Jiráskova náměstí. Jedná se o první stavbu špičkových světových architektů, která byla v hlavním městě po sametové revoluci realizována. Pojmenován je podle tvaru svých dvou nárožních věží, inspirovaných slavným meziválečným tanečním párem Freda Astaira a Ginger Rogersové. Tančící dům navrhl Vlado Milunić spolu s Frankem O. Gehrym, kterého k projektu přizval investor. Interiéry kanceláří investora byly z části svěřeny britské architektce českého původu Evě Jiřičné.

Jeho stavba rozpoutala nejrozsáhlejší veřejnou diskuzi o architektuře v Praze. Tančící dům dostal jedno z ocenění v kategorii designu v anketě amerického Time. V českém časopisu Architekt se dostal mezi pět nejvýznamnějších českých staveb 90. let. V budově, kterou financovala Nationale Niederlanden (dnes ING), jsou kanceláře, luxusní kavárna a restaurace.

Přízemí a suterén, původně určené jako prodejní plochy, jsou nyní využity jako víceúčelový pronajímatelný prostor. Přízemí je řešeno jako velkoprostor s přístupem od hlavní recepce a z venku od nábřeží.

Výrazným prvkem interiéru jsou stávající železobetonové sloupy (sloup představuje prostorový tvar vybízející k výtvarnému pojednání - jeden ze základních prvků historické architektury). V suterénu je konferenční sál pro padesát lidí, oddělitelný posuvnou stěnou. Venkovní terasa je doplněna dubovou stěnou, zvýrazňující její oddělení od prostoru vnitřního zázemí.

K prvnímu pokusu o sjednocení Starého a Nového Města došlo v roce 1518 na popud staroměstských měšťanů vedených Janem Paškem z Vratu. Roku 1523 král Ludvík Jagellonský potvrdil sjednocenou městskou radu, a tak spojení pražských měst legalizoval. Jednotná Praha však byla již roku 1528 znovu rozdělena.

Sjednotit pražská města natrvalo do jednoho správního celku se podařilo až roku 1784 za vlády císaře Josefa II. Královské hlavní město Praha pak tvořilo Nové a Staré Město pražské, Malá Strana a Hradčany. Postupně byl připojen Josefov, Vyšehrad a Holešovice.

Na konci 19. století byla Praha již industrializovaným, rychle se rozvíjejícím městem se železnicí a továrnami. Roku 1893 byla zahájena pražská asanace, která zasáhla Josefov a Podskalí; začaly se rozvíjet elektrické dráhy, k městu se v roce 1901 připojila Libeň.

Počátkem 12. století byla Praha kvetoucím městem, nad nímž se vznosně vypínal knížecí Hrad. "Tam žijí Židé mající plno zlata a stříbra, tam jsou ze všech národů nejbohatší kupci, tam jsou nejzámožnější peněžníci, tam stojí tržiště a něm plno kořisti …", napsal kdosi neznámý o Praze. Kupec Ibrahim Ibn Jakob napsal o Praze, že je to "město z kamene", což bylo ve své době znakem spíše bohatých měst. Tehdejší Praha se rozkládala na území dnešního Starého Města. Pojmenování Starší - respektive latinsky Maior, to znamená také Větší - Město pražské získala poté, co Přemysl II. Otakar udělil roku 1257 městská práva pražskému podhradí, osídlenému již minimálně od 10. století. Tak vzniklo Menší Město pražské - Malá Strana. Příliv řemeslníků a kupců do obou měst sílil, zvláště když se v době panování Karla IV. Praha stala císařskou residencí a císař zamýšlel učinit z ní hlavní město Svaté říše římské. Prostor vymezený hradbami pražských měst však začal být pro početné příchozí brzy příliš těsný, a tak panovník přistoupil k velkorysému podniku - v roce 1348 založil Nové Město pražské a vytyčil pro ně rozsáhlé území rozprostírající se mezi Vyšehradem, Poříčím a Starým Městem. To bylo postupně zaplněno výstavnými měšťanskými domy, prostornými tržišti, nádhernými stavbami kostelů a klášterů. Velikostí a nádherou mohla Praha této doby soupeřit s nejslavnějšími městy Římem, Florencií, Paříží, Kolínem, napsal o sídelním městě Karla IV. František Palacký.

Na území dnešní Prahy sídlila v předhistorické době řada nejrůznějších kmenů - poslední nálezy u Křeslic datují zdejší osídlení do doby před sedmi tisíci lety (jde o kulturu s lineární - dříve volutovou - keramikou). Na stejném místě je však doloženo i mnohem pozdější germánské sídliště. V 6. století začali osídlovat pražskou kotlinu Slované. Důležitým kultovním místem se stal ostroh nad řekou Vltavou, kde nechal kníže Bořivoj postavit koncem 9. století druhý křesťanský kostelík v Čechách, zasvěcený Panně Marii. Za vlády Bořivojova syna Spytihněva I. na počátku 10. století byla celá plošina ostrohu obehnána obranným valem a vznikl zde knížecí palác. Tak byly položeny základy Pražského hradu, kam přesídlil kníže se svojí družinou z Levého Hradce. Praha se stala centrem rodícího se českého státu. Z Pražského hradu a dalších hradišť ve středních Čechách začali přemyslovští vládci spravovat okolní území, kde si postupně podřídili místní obyvatele a přiměli je k odvádění dávek. Existence knížecího hradu přivedla do jeho podhradí řemeslníky a obchodníky - začalo se rodit středověké město.

Od roku 1920 je oficiálním názvem města Hlavní město Praha, předtím od roku 1784 Královské hlavní město Praha. V jiných jazycích jméno obvykle zní Praga (latina, většina románských a slovanských jazyků), Prag (němčina) nebo Prague (angličtina a francouzština); vizte také rámeček "v jiných jazycích".

Jméno Praha se tradičně odvozuje od slova práh. Historici obvykle tvrdí, že Praha je pojmenována po říčním prahu či jezu, který se nacházel někde na místě dnešního Karlova mostu. Přes tento brod přecházeli lidé přes řeku. Protože se město začalo rozrůstat právě nad tímto brodem, tedy prahem v řece, bylo nazváno Praha. Pověst o založení Prahy název vysvětluje tím, že kněžna Libuše nechala založit město tam, kde osadník uprostřed lesa tesal práh ke svému srubu.

Přívlastek Praga Caput Regni (Praha hlava království) byl používán od středověku, v roce 1518 byl vyznačen na Staroměstské radnici. Od roku 1927 byl součástí znaku Prahy přívlastek Praha matka měst (latinsky Praga mater urbium), od roku 1991 je pak součástí znaku přívlastek Praga Caput Rei publicae (Praha hlava republiky).^[4] Přívlastek Praha stověžatá zřejmě poprvé použil historik Josef Hormayer počátkem 19. století, tou dobou tyto věže spočítal matematik a filozof Bernad Bolzano a dospěl k číslu 103 (bez vodáren a soukromých domů).

Praha je hlavní a současně největší město České republiky. Leží mírně na sever od středu Čech na řece Vltavě, uvnitř Středočeského kraje, jehož je správním centrem, ale jako samostatný kraj není jeho součástí. Je sídlem velké části státních institucí a množství dalších organizací a firem. Sídlí zde prezident republiky, vláda, ústřední státní orgány a Vrchní soud. Mimoto je Praha sídlem řady dalších úřadů, jak ústředních, tak i územních samosprávných celků; sídlí zde též ústředí většiny politických stran a centrály téměř všech církví, náboženských a dalších sdružení s celorepublikovou působností registrovaných v ČR.

Do dnešní podoby se Praha vyvíjela jedenáct století. Coby historická metropole Čech byla v minulosti sídelním městem českých knížat a králů, římsko-německých císařů a hlavním městem Československa. V současnosti se rozkládá na území 496 čtverečních kilometrů a má 1 242 002 obyvatel (údaj ČSÚ k 30. červnu 2009). Pražská metropolitní oblast měla v roce 2004 (podle Eurostatu) 1 964 750 obyvatel.^[1]

Praha je všeobecně považována za jedno z nejkrásnějších měst v Evropě.^[2] Historické centrum města s jedinečným panoramatem Pražského hradu, největšího hradního komplexu na světě,^[3] je památkovou rezervací UNESCO. Právě historické jádro města a mnohé památky přilákají ročně miliony turistů ze zemí celého světa, což činí Prahu jedním z nejnavštěvovanějších měst Evropy.